Umění a kultura jsou celistvou oblastí zásadní pro všeobecný rozvoj žáků.
Osmnáctého dubna jsme v rámci Festivalu umění a kreativity ve vzdělávání diskutovali o její pozici v rámcových vzdělávacích programech a o tom, jaké příležitosti lze v souvislosti s přijímáním nových koncepcí hledat či jaké bariéry zbývá pojmenovat. Debata pod názvem Kreativitou proti nerovnosti nastínila také potřeby regionů, kde může kreativní učení napomoci ke zmírnění odlivu mladší populace nebo sociálního vyčlenění, neboť má jasné dopady na motivaci ke vzdělávání a rozvoji sebe sama i svého okolí.

Foto Anna Rasmussen 

Mezi panelisty první části akce patřili zástupci Ministerstva kultury ČR (ministr Martin Baxa, náměstek Michal Šašek). „V pojetí oblasti umění a kultury není shoda, ale dle MK by měla být rovnoměrně pokryta pěti druhy umění: výtvarka, hudebka, dramatická výchova, tanec a audiovizuální tvorba. (…) Nastal čas, aby měly děti možnost v bezpečném a otevřeném prostředí vnímat více druhů umění,“ vysvětlil ministr svůj postoj k aktuálním polemikám o rozšiřování uměleckých výchov na základních školách. Dle Saši Michailidise bylo (mimo jiné) cílem zmírnit konflikt, který se zakládal kromě jiného na nešťastně zvoleném titulku „Stát chce zrušit výtvarku a hudebku“. Hosté obou částí diskuze spíše hovořili o konkrétních příkladech, co umění, kultura a kreativní obory umí přinést společnosti, žákům i pedagogům. Přesto došlo také na jasné pojmenování bariér, mezi něž patří například zacyklenost pedagogických fakult, které se z podstaty systému zaměřují na povinné výchovy, do kterých spadá právě výtvarná a hudební výchova. Jak ale podotkl Roman Černík: „Nemůžete mít obory, protože nemáte učitele, ale nemůžete mít učitele, dokud není zavedena rovnost oborů.“ O nové podobě rámcových vzdělávacích programů je proto možné uvažovat také z této evoluční perspektivy.

Z pohledu MŠMT je dítě jediný správný střed zájmu, od kterého by se měly rozvahy a rozhodnutí odvíjet. Pokud bude nová podoba rámcových vzdělávacích programů znamenat větší změny, pak minimálně ředitelka Šárka Třísková ze ZŠ v Zákolanech má jasno: „Zvládneme to, většina sborovny k tomu přistoupí kladně a budeme se vzdělávat. Změna se podaří, pokud nebudu hledat důvody, proč zadání nesplnit. Budeme se muset naučit nové věci, ale zvládneme to,“ zaznělo jasné a pozitivní stanovisko ředitelky školy, ve které již zkušenosti s kreativním vzděláváním pro 1. stupeň uplatňují a kde plánují další vzdělávání učitelů a programy kreativního učení, aniž by je vyžadovaly rámcové vzdělávací programy.

Foto Anna Rasmussen 

V druhém bloku diskuzí hosté hovořili o svých zkušenosti s nerovností a o přístupech a projektech, které její nejrůznější podoby mírní. Dobře vypadá směřování v Olomouckém kraji, kde pokračuje koordinace a vzdělávání komunity pro kreativní učení. Radní Jan Žůrek doufá, že projekt bude znovu podpořen z Národního plánu obnovy, a kraj tak bude moci od září nabídnout ve školách nové spolupráce tříd s kreativci a umělci. Motivace tohoto a také dalších regionů se může opřít o data, která v posledních letech přináší výzkumy. „Úspěch ve vzdělávání v Česku silně závisí na tom, v kterém regionu se dítě narodí a jaké sociální postavení mají jeho rodiče. (...) Zlepšení výsledků znevýhodněných dětí je přitom jednou z nejvýnosnějších investic, které může ČR udělat. (...) Finanční analýzy navíc podceňují celkové přínosy pro společnost, protože úroveň vzdělání má celou řadu neekonomických dopadů,“ uvádí i pro média Daniel Prokop z PAQ Research.

David Tišer v debatě zdůraznil problém existence více než sedmdesáti segregovaných škol, přičemž jejich počet, a tedy problém nerovných příležitostí spíše roste. „Optimismus mi dává to, že je tento problém řešitelný skrze práci se školami,“ řekl Jan Mušuta z Oddělení rovného přístupu ke vzdělávání z MŠMT. Právě jeho oddělení nově vzniklo, aby řešilo tyto záležitosti a spolupráci s řediteli a učiteli. Mušuta mimo jiné podotkl, že v tomto směru je potřeba odbourat řadu příčin a nejde pouze o úkol MŠMT. 

Foto Anna Rasmussen 

„Potřebujeme řešit identitu dětí,“ doplnil Tišer. Romské děti (nejen ze segregovaných škol) mají cítit hrdost, aby nechtěly měnit vlastní identitu. Popsal, že v rámci projektů není spolupráce vždy růžová a že je to často management, který je akční a zavede projekt, ale učitelé se zapojí spíše z nutnosti. Na druhou stranu právě ti učitelé, kteří byli nejméně nakloněni se zapojit a nevěří nové spolupráci cílící na rozvoj kompetencí kreativitou a řešení třídních problémů, byli většinou nejvíce nadšeni a práce ve třídě je začala více bavit. „Pedagog začal zjišťovat, že dítě, které se běžně neprojevovalo ve fyzice, se najednou při divadelním pojetí předmětu otevřelo a bylo středem pozornosti. Navíc se zlepšil vztah mezi pedagogem a žákem, bylo za co chválit,“ popsal Tišer.

Jsou to skryté nerovnosti, na první pohled neviditelné. „Je rolí učitelů, aby je objevili,“ míní Magdalena Málková, která zastupovala učitele v druhém části debaty. Podle ní je nutné, aby učitele zajímaly více děti než to, co zrovna učí. Promluvila o tom, že je třeba odhalit povahu dítěte a pak s tím pracovat. „Je to práce navíc, možná i kreativní, ale zjišťovat slabé i silné stránky pomáhá žáka pro učivo získat. Jde o to upozadit se a dát takzvaně ‚zadek na topení‘,“ popsala Málková. „Když děti známe, můžeme podpořit to, co v nich je.“ A dodala, že to vše není potřeba dělat jen v projektových dnech.

Zdroj: www.paqresearch.cz/post/nerovnosti-vzdelani-neefektivita
Odkaz: www.facebook.com/festivalfuk/videos
Poznámka: Debatu pořádala SPKV, Kreativní Česko (IDU) a platforma uMĚNÍM                                                         

Čtěte dál/