Jak lze kulturní nabídkou ovlivnit místo, na kterém vám záleží? Jak si pro tento cíl nastavit spolupráci, pracovní podmínky, jak na motivaci a vlastní limity? Festival Luhovaný Vincent po třináct ročníků obohacoval nabídku hlavní lázeňské sezony, zval k zážitkům jak místní, turisty z větších měst i lázeňské hosty. O tom, jak dělat akci od nuly, jaké zkušenosti Spolek Luhovaného Vincenta může předávat dál a proč bylo nutné festival ukončit, jsme si povídali se zakladatelkou a ředitelkou festivalu Magdalénou Hruškou. 

Divadelní představení Vlez v les. Foto Monika Abrhámová. 

Z jakého podnětu vznikl festival Luhovaný Vincent v menším, ale tradičním lázeňském městě?

Vznikl na základě potřeby úzké skupiny lidí se v Luhačovicích seberealizovat a saturovat naši poptávku po nemainstreamové kulturní nabídce dle našich představ. Festival pro nás představoval jakousi laboratoř, ve které si plníme vlastní sny a představy o kultuře, díky práci na jeho pořádání jsme se toho spoustu naučili. Mimo jiné strategicky plánovat a projekt promýšlet v celorepublikovém kontextu. 

Nakolik byl LV tvořen s myšlenkou na místní obyvatele nebo společně s nimi?

Pro mě osobně byli od začátku obyvatelé Luhačovic a okolí (Zlínský kraj) prioritní cílovou skupinou, a to se promítlo i do marketingové strategie nebo nákladů, které jsme investovali právě do oslovení této cílovky. Nehledě na to, že „pod svícnem je největší tma“ a povědomí o festivalu bylo dlouhodobě větší třeba v Brně než ve Valašských Kloboukách, tak bylo potřeba tomu zacílení stále věnovat péči. 

Co se ale týče tvorby festivalu s místními obyvateli – tím, že velká část našeho týmu v Luhačovicích (již) v současnosti nežije, hodně jsme společně vedli debaty o kulturní aktivitě mimo místo vlastního bydliště. Pro mě osobně představovalo dilema, nakolik má člověk mandát kulturně vstupovat tam, kde nežije, aby nedošlo k prostému importu. Razíme ale myšlenku, že je třeba myslet globálně a jednat lokálně. Naše aktivity lze navíc ospravedlnit evropskou kulturní tradicí lázní Luhačovic (nebo lázní obecně) a turistickým rozměrem lázní, pakliže přespolní lázeňští hosté a turisté vždy představovali zásadní podíl našeho publika (každoročně je v lázních ubytováno více než 30 000 hostů). Pracovali jsme s historickým odkazem lázní a navazovali na to, že lázně byly a nadále jsou nalezištěm inspirace pro umělce, územím pro prezentaci umění, ale i místem vlastní umělecké tvorby.

Jaký měl podle tebe festival vliv na město Luhačovice od začátku svého působení a jak vnímáš aktuální kulturní nabídku?

Luhačovice mají 5 tisíc obyvatel, a tak je asi logické, že kulturní nabídka je velmi ovlivňována lázeňskou sezonou a adresována primárně lázeňským hostům. S radostí sledujeme, že město v posledních letech pořádá víc městských akcí i v sídlištní zóně. Mám radost, že se ujala například akce stavění a kácení máje s jarmarkem (pořádaná Adélou Vittekovou z Domova pro seniory), v sezoně hojně probíhá promítání letního kina, a to nejen na terase Městské plovárny (kde promítání poprvé realizoval náš festival), ale nově i na Lázeňském náměstí. S festivalem jsme se dlouhodobě snažili propojovat městskou a lázeňskou část, resp. eliminovat propast mezi lázeňskou zónou a městskou částí. Jeden Luhačovjan mi potvrdil, že si uvědomil, v jakém krásném městě žije, až díky festivalu.

K našemu velkému zklamání však letos došlo ke zrušení dalšího ročníku prestižního festivalu Janáček a Luhačovice, který v roce 2023 oslavil jubilejní 30. ročník. To považujeme za velkou ztrátu (nejen) pro Luhačovice. Festival měl velký regionální přesah a byl dramaturgicky velmi kvalitně koncipován. Vážíme si práce paní Mileny Hrbáčové, manažerky festivalu, která více než dvacet let vynakládala ohromné úsilí pro realizaci a rozvoj festivalu.

Co vás jako pořadetele ovlivňovalo na vaší cestě, pomáhalo vám uspět? Jak se v čase měnily vaše dovednosti či přístup?

Oblíbila jsem si tezi, která zaznívá v knize Umění regenerace neboli Městský rozvoj založený na kulturní aktivitě (The Art of Regeneration – Urban Renewal through Cultural Activity), která říká, že pokud projekt neuspěje v zapojení místních obyvatel a získání si jejich podpory, nemůže být udržitelný v čase. Tedy že práce s místními aktéry je fundamentální součástí úspěchu, a to nejen z hlediska dlouhodobé životnosti projektu. Sázeli jsme na naši dobrou znalost místa (kde jsme stále schopni vnímat nové příležitosti) a na úzkou spolupráci s místními „ambasadory“. Pevné a dlouhodobé vazby na místo jsme rozvíjeli díky síti lokálních partnerů, podporovatelů, a nakonec i místních obyvatel. Jistý fyzický odstup nám vždy umožňoval nahlížet na Luhačovice nezatíženě a s otevřenýma očima, bez předsudků.

Zlomovým momentem pro nás byla v roce 2017 účast na Akademii Institutu umění zaměřená na efektivní řízení kulturních organizací. Dalším milníkem byl covid, který eskaloval naši snahu o maximální a originální využití potenciálu veřejného prostoru – především lázeňského areálu – a propojení diváctva festivalu s lázeňským návštěvnictvem a místním obyvatelstvem. Celý ročník proběhl ve veřejném prostoru a zdarma.

Workshop s Osamu Okamurou. Foto Libor Galia. 

Nicméně není přece jen obtížné nabízet alternativu v tradičním lázeňském městě?

Myslím, že to není o nic těžší než v jiných městech. Nám nahrává to, že k lázním prostě kultura patří, jen jsme cítili potřebu rozrůznit její podoby a formy. Jako spolek máme ambici být kulturní platformou pro lázně 21. století. Vždy nás vzrušovala výzva narušovat stereotypy, měnit perspektivu na město a posouvat tradiční lázeňskou kulturu, a to prostřednictvím festivalového zážitku nebo moderní zvukové aplikace (provoz Zvukové mapy Luhačovic byl spuštěn v roce 2019). Například jedním z takových mýtů je: „Jsem zdravý, mladý: co bych dělal v lázních?“. Na tom má podíl fakt, že většina velkých českých lázní si dodnes zakládá na kultivaci své „retro“ vizáže ve stylu monarchie nebo hraje na nostalgickou notu. Vedení akciové společnosti Lázní Luhačovice naštěstí rychle pochopilo, že zvyšujeme atraktivitu Lázní v očích mladé generace – budoucích klientů lázní, kteří – až a jestli si budou moci vybrat, kam pojedou na stáří do lázní – zvolí Luhačovice. Domnívám se, že to byl hlavní argument, proč jsme se těšili takové přízni z jejich strany. De facto nám dali lázeňský areál všanc.

V lázních, ale i jiných turistických destinacích pozorujeme, že převládá kultura, která se má zavděčit domnělému vkusu publika, na které neklade příliš vysoké nároky. Převládá představa, že lázeňská klientela – tedy většinou senioři – jsou homogenní skupina, která miluje dechovku a klávesy. I z ohlasů z řad lázeňských hostů a hostek na naše aktivity ale máme jasno: není tomu tak. Setkávali jsme se ze strany starší generace s velkým ohlasem právě díky tomu, že diváky nepodceňujeme.

Jaký je to pocit, ukončit po 13 letech akci, která zjevně neskončila kvůli nezájmu publika. 

Luhovaný Vincent se určitě zapsal do povědomí široké veřejnosti a do naší fyzické paměti. I my máme za těch 13 let konec června neoddělitelně spojený s festivalem, a tak když se letos nekonal, pociťovali jsme až fyzicky prázdno. Protože festival probíhal uprostřed lázeňské sezony, často se na nás obraceli lázeňští hosté se zvědavostí, jaký bude termín dalšího ročníku, ať si mohou s ročním předstihem rezervovat ubytování v Luhačovicích v termínu festivalu, kdy jsou ubytovací kapacity napjaté.

Co jste na vaší cestě tolika ročníky zjistili o Luhačovicích, vašich divácích a sami o sobě jako spolku?

Náš statement z října 2023, který oznamoval konec festivalu, silně a pozitivně rezonoval v kulturní obci. Odezva ze strany našich soukromých podporovatelů a partnerů byla nad očekávání podpůrná, s příslibem další spolupráce v budoucnu. To nám dodává velkou útěchu.

Na co nejraději vzpomínáte?

Domnívám se, že se nám se spolkem Luhovaný Vincent podařilo mezi lety 2009 a 2023 vyprofilovat festival se svou sebevědomou dramaturgií a silnou diváckou základnou. Svým étosem letní sezony a důrazem na pomalé tempo a odpočinek se stal synonymem pro kvalitní kulturní zážitky nezastupitelné v kontextu našeho kraje. Nejraději vzpomínám na stav prožívání v průběhu festivalu, když sleduju, jak do sebe všechno zapadá, všechno klape a dává smysl. A pak takové malé detaily nebo vedlejší efekty, které přinášejí zadostiučinění. Například když vidím hrdého místňáka ve festivalovém tričku, když si členka týmu a příznivec festivalu vytetují na předloktí logo Vincentky, nebo zjistím, že ze setkání na festivalu vzešla nová spolupráce mezi účinkujícími umělci a umělkyněmi. 

Nosím v sobě také dosud nerealizovanou vizi sofistikovaného dobrovolnického programu vedeného místní(m) koordinátorem/kou dobrovolníků, který by umožnil aktivní participaci místních na našich událostech, přičemž vidím velký potenciál dobrovolníky rekrutovat i mezi starší generací nebo třeba skalními fanoušky a fanynkami. Díky festivalu jsem přes 13 let posilovala svou vazbu k místu, kde jsem se narodila, a stále zde taky poznávala nové lidi, což je další neuvěřitelná hodnota, kterou mi festival přinesl.
 

Zkus prosím pojmenovat dle své zkušenosti systémové faktory, které podle tebe dlouhodobě vytvářejí (dis)komfortní podmínky pro práci pořadatelů kulturních akcí, pro festivaly nebo obecně lokální spolky se zaměřením na kulturu.

Hlavní faktory jsme pojmenovali v našem prohlášení, které jsme vydali v minulém roce: rostoucí náklady, zároveň stagnující či na nulu klesající podpora, narůstající administrativa (počítaje v to i finanční kontroly), neutěšené výsledky snahy o profesionalizaci ve smyslu odměňování profesionálů a profesionálek v týmu a stres, kdy ještě čtvrt roku před konáním akce nemůžeme pracovat s jasným rozpočtem. Pro dokreslení posledního bodu. Podfinancování kultury vytváří naprosto nestabilní podmínky pro pořadatele kulturních akcí. Neúprosný jednoletý harmonogram dotačního roku, kdy se žádosti podávají zkraje podzimu a výsledky jsou známy ve druhém kvartálu nadcházejícího roku. Takovýto systém paralyzuje kulturní pořadatele, kteří ještě téměř půl daného roku neví, na čem jsou, a musí pracovat s nejasným rozpočtem. To nám zároveň de facto znemožňovalo zvát zahraniční hosty, jejichž účast je nutné potvrzovat s velkým předstihem, nehledě na jakékoli snahy o dlouhodobé strategické směřování v horizontu více let. Některé dotace (například ze Zlínského kraje) jsou vypláceny ex-post až na základě vyúčtování. Řešením je zavádění víceletých dotačních programů. 

Další velké téma pro mě představuje hegemonie příspěvkových organizací. Složitou dynamiku místní kultury totiž nelze zjednodušit na dichotomii tzv. nezávislé (nezřizované) kulturní subjekty vs. kultura zřizovaná městy nebo kraji, v níž obvykle figurují příspěvkové organizace, které veřejná správa zřizuje pro plnění svých kulturních potřeb a strategií. Příspěvkovky disponují infrastrukturou a jejich spolupráce s neziskovými kulturními organizacemi (jako dodavatelé obsahu) skýtá obrovský potenciál. Většinou to ale vázne na neschopnosti nastavit transparentní a oboustranně efektivní podmínky. Tady se celkem upínám k nově vzniklé Asociaci kulturních center, která bude doufám řešit i tuto problematiku.

Debata Dovolené jako stav mysli. Foto Monika Abrhámová.

Začátkem léta jste strávili na společné rezidenci spolku v @Cabin Studio Pěčice u Mladé Boleslavi. Co si z ní odnášíte a jak se z letité zkušenosti s LV můžete poučit? Dle posledního prohlášení chystáte v roce 2025 spustit dramaturgicko-manažerské rezidence pro podpůrné pracovní pozice v kultuře. 

Chceme jít cestou vyjednání hlubší spolupráce s místními partnery, se kterými máme historicky na co navazovat, navazovat nové spolupráce a vedle toho se vyvázat z vyčerpávajících závislostí. Hodláme rozvíjet spolupráce s regionálními a příměstskými aktéry a pak se důkladně a strategicky věnovat dárcovství a sponzoringu (ať už s firmami, nebo individuálními dárci a dárkyněmi). 

Máme už dost zkušeností, abychom dokázali odhadnout, jaké zdroje (nejen finanční) potřebujeme pro realizaci našich plánů. Pro ty zatím hledáme jasné obrysy, ale připravené máme zmíněné rezidence, na které nyní začínáme řešit fundraising. Už bychom se nevrhali do projektu za každou cenu, ale věnovali mu adekvátní čas a péči. 

Spolek Luhovaný Vincent od roku 2024 funguje jako platforma pro spolupráci a podporu kulturních pracovníků a pracovnic, usiluje o udržitelnost kulturního provozu a zkoumá možnosti udržitelných formátů kulturních akcí a modelů fungování kulturní organizace. Naší snahou bude pořádat manažerské rezidence a využívat naší místní specifičnosti k obohacení kulturní scény. Chceme začínat pomalu a hledat nové cesty a směry, které budou nejen udržitelné a smysluplné pro náš tým, ale také doufejme nápomocné a inspirativní pro další kulturní subjekty.

Z čeho nyní berete další, novou motivaci?

Když jsme analyzovali naši zkušenost, narazili jsme na to, že se postupem času s nárůstem pracovního vytížení vytratilo to, že si festival děláme také pro sebe a máme si ho i užít. Proto máme do budoucna v úmyslu vždy více dbát na péči o tým. K tomu je klíčem komunikace, společné hodnoty a vize nebo různé nefinanční benefity, ale také příležitost se učit a rozvíjet skrze delegování většího množství kompetencí či zodpovědnosti.

Obrovskou podporu nám přinášela odezva ze strany umělecké a kulturní obce (účinkujících na festivalu), pro které účast na festivalu představovala pracovně-rekreační pobyt s exkluzivní lázeňskou přidanou hodnotou. Díky podpoře lokálních podnikatelů a partnerů jsme jim totiž byli většinou schopni zajistit slušné ubytování či léčebné procedury. Pocit, že takto jaksi podporujeme „ozdravování“ kulturního sektoru.

Na festivalu jsme uváděli produkce, které jsou atraktivní jak pro lidi, kteří jsou kulturně zkušenými a náročnými diváky, tak i pro ty, kteří se současným uměním nikdy předtím nepřišli do styku. Náš program sklízel ohlas na obou frontách.

Vaše prohlášení bylo adresované mj. vedením obcí a krajů. Napsali jste, že: „(...) ,své projekty‘ hýčkají deklaracemi, ale reálná pragmatická podpora zůstává v nedohlednu“? Naučili jste se, jak spolupracovat s vedením úřadů? Jak pečovat o tento typ vztahu a spolupráce? 

Rozhodnutím o zrušení festivalu byli zjevně zaskočeni. Tuším, že naším prohlášením, které na vedení města a kraje nevrhalo lichotivé světlo, se cítili být zrazeni a ukřivděni. Snažili jsme se ale pojmenovat spíše obecnější problém. Poukázat na křehkost celého systému: tím, že se jako neziskovka zodpovídáme jen sami sobě a své vlastní hierarchii, ze dne na den můžeme také zmizet z povrchu zemského.

Ale obecněji: jak se vlastně kulturní aktéři vztahují k městu? Mnohdy působí městu navzdory, nebo za relativně nízké až symbolické podpory formou dotací, které se pak stávají jistým alibi, kdy si vedení města podporu odškrtne jako „splněno“, ale dále tuto podporu nerozvíjí. Přitom spolupráce s kulturním sektorem nabízí obrovský potenciál ve prospěch rozvoje celého města i kraje! Města v České republice hrají velmi podstatnou úlohu v uchovávání a rozvoji místní kultury.

Domnívám se, že příčinou slabé spolupráce měst a kulturního sektoru je nedostatečná komunikace, respektive neexistence platformy pro komunikaci a spolupráci aktérů ve městě. Roli v tom samozřejmě hraje i psychologická bariéra na straně kulturních neziskových organizací bránících se spolupráci se samosprávami, což je dáno především obavou ze ztráty vlastní autonomie. Spolupráce (kulturního) neziskového sektoru se samosprávami bývá zanesena nedůvěrou a mytizována, mnohdy na základě nedostatku vlastních zkušeností a známých příkladů dobré praxe. Naopak běžnou praxí, se kterou se setkáváme, je netransparentní jednání ad hoc čistě na základě svévole těch, co rozhodují (decision makerů) v závislosti na tom, zda se aktér (resp. jeho představitelé) těší jeho/její přízni a zda je dost urputný a neodbytný v prosazování své lobbistické strategie. A takové rozhodování probíhá nezřídka na základě osobních sympatií/antipatií.

Ideálem je užší recipročně výhodná spolupráce s městem na partnerské bázi, kdy je město do kulturního projektu vtahováno od začátku a zapojováno na úrovni spolupořadatele. S vědomím všech dopadů, včetně pozitivních externalit, ale i rizik, které taková spolupráce může přinést.  

Jak si ale má kulturní manager, organizátor nastavit hranici trpělivosti a obětavosti? 

Inspiraci, jak správně fungování nastavit, nyní čerpáme například z „The Penguin project“, který společně vyvinuli zástupci Innsbruckého kulturního centra Die Bäckerei s dalšími – i českými – partnery pod záštitou Trans Europe Halles. Jedná se o originální a efektivní přístup k řešení problému, jak si dlouhodobě udržet radost a jiskru ve svém pracovním nasazení v oblasti kultury. Zároveň doporučuji důkladné zamyšlení nad životními hodnotami, které se ideálně promítají do každého kulturního projektu. Jsme přesvědčeni o tom, že osobní hodnoty jádra týmu musí korespondovat s vizí a posláním kulturního projektu.

Chcete hledat onen „svatý grál kultury“, který zajistí jeho udržitelnost. Je ukryt ve vyváženém vícezdrojovém rozpočtu, a to zejména rozvoji kulturního sponzoringu a dárcovství? 

Potenciál kulturního negrantového fundraisingu je mnohonásobně vyšší než jeho současné běžné využívání. Trend snižování příjmů kultury z veřejných zdrojů bude v příštích letech vrcholit spolu s ukončením Národního plánu obnovy a kulturní subjekty tak mají nejvyšší čas začít využívat další možnosti vícezdrojového financování. Neziskové kulturní subjekty se o to často snaží, ale ještě častěji bojují s bariérami, obavami a personálními kapacitami, či nedostatečnou znalostí fundraisingových strategií. Náklady se nemilosrdně zvyšují, což celkově oslabuje, nebo i existenčně ohrožuje kulturní sektor. Aktivně se proto zasazujeme o rozvoj oblasti negrantového kulturního fundraisingu a to na různých úrovních. Ať už v rámci Nadačního fondu Pramen Luhačovice, nebo iniciativy právě vznikající platformy, která se má věnovat vzdělávání, networkingu a celkové osvětě tématu.

Čím se můžeme zasadit o konstruktivní pozitivní vývoj této komplexní problematiky „živých míst“ v oblasti kulturní politiky?

Od ukončení festivalu se, jak jsme si předsevzali, snažíme o konstruktivní pozitivní vývoj této komplexní problematiky zasazovat. Účastníme se konferencí, panelových debat, publikujeme, pozornost nám věnují média, i ta mainstreamová. Spolupráci měst a kulturních organizací nyní dokonce budeme řešit i na akademické úrovni. Tématu se já osobně hodlám od září 2024 věnovat v rámci doktorského studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v aplikovaném výzkumu. 

Magdaléna Hruška (* 1990) pochází z Luhačovic. Od zahájení studia oboru Filmové a divadelní historie a teorie na Univerzitě Palackého žije v Olomouci. Jako obor navazujícího magisterského studia si zvolila Management v kultuře na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2009 v Luhačovicích pořádá multižánrový festival Luhovaný Vincent, který letos završil svou existenci 13. ročníkem. Od roku 2020 řídí Nadační fond Pramen Luhačovice. Podílí se na aktivitách spolku Zlínský Zvěřinec. Koordinuje platformu Kreativní Olomouc, je členkou Kulturní komise Rady města Olomouce a Krajské inovační platformy pro kulturní a kreativní odvětví. V roce 2024 zahájila doktorandské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci. 

Odkazy: Luhovaný Vincent

Čtěte dál /